II.

Zatížen, nevyrovnaný byl několik dnů, schválně se chybil, úzkostně zůstal v nudě, spleenu, strast žádnou nevzal, nevyléčil,

úmorné stíny navzdor zvětšil, v své duši nechal kvést šeď blínů. Všechno, co kdysi zvedl, vztyčil, v zoufalství porušoval, zničil,

památné znaky srážel dolů, rozlomen, skleslý, zlomyslný zakalil všechny jasné vlny, šel bez sluncí a bez idolů. –

Je na večer. Vzduch těžký, vonný. Snoubí se chvějné, vlídné tony.. Nevšímá si jich, nežije, odmítá, trvá chladný, zlý,

chodí se svými přáteli, paroduje a baví je. Jdou do cirku. Co dělat? – Vešli. Strop z plátna, potrhaný, sešlý.

Pět lidí hrá. Ty smutné věty projely srdcem Hanelovi! V tmách zazněl první signál nový, bolestí úpěl, vyzval světy!

Průchodem vjeli bílí oři.. K těm uchýlil se ve svém hoři, přenes k nim všechny tíhy, svahy, dolehl, prosil, neustal,

svou celou muku, celý žal dával do jejich pevné dráhy. Vítězná doba! Led se hnul, tlum vin a hříchů odstanul.

Pozvolný převrat: Chybné vztahy srovnávají se, nazpět tíhnou a ledy měknou, vadnou, jihnou.. Jdou vytoužené rovnováhy!

Vystoupil šašek. Hanel slídí a v jeho vtipech vyhrá, zřídí; zkarikuje své vlastní pády, komikou cizí podcení je,

jde přes ně, opustí a kryje. Odboje? Zdolá! Vezme vlády! Produkce s koulemi. Směr jiný.. Jsou odraženy hlavní stíny.

Teď vítězství! – Zaplály kruhy opsané třemi koulemi. Bolesti umrou, oněmí. Na nebi rýsují se duhy!

Červené koule svítí, hrají, na nové škály připadají. Hanel je láme, rozvádí, do neústupných spiral splítá,

vítězí jimi, hoří, kmitá a k novým zdvihům naladí. Je odpuštěno, odbyto, v čem chybilo se. Není to.

Dvě tempa dává k závěru! Co odmítal, teď může chápat: Velebný, rozjásaný západ, taj promarněných večerů.

V tom jedna koule nad shluk kruhů rozvila ostrou, přímou stuhu, zasvítila a padla k zemi: „Tvé nahé nohy!“ Tvrdá věta

staví se znovu, vládne, střetá, vyzývá svými kadencemi. Musí ji chopit! Zírá, svíjí, do vzletných koulí prolomí ji,

udeří, velí, rozhodí! Nadarmo. Její význam neví. Předloha strmí, čeká, jeví, ty hudby se jí nehodí..

Nový pád? Hanel děsí se. Zří koule! V jejich náryse ignoruje a oddálí ji, vyhojí obnovené jizvy,

uprosí, stlumí její výzvy, odvrhne od sebe a míjí. Mír. Klideň. – Maně vzpomíná si.. Co ona? Lítost se mu hlásí.

Jde z cirku, napíše jí list! Vidí ji, mladou, nevinnou, výjimku sladkou, jedinou.. Ach, býti hoden, býti čist! –

„Jsme vždycky sví. Teď opět. Ano! Je stálé zoře, stálé ráno! Milujem, viď že! První slohy: Chci Tebe! Smím? Tvá šíje teplá,

Tvá bílá ruka pro mě neplá?! Tvé žhavé rty! Tvé nahé nohy!“ Fingoval. Chtěl taková slova. Musí mít pravdu! Čte je znova,

nechá je vzhořet, rozvíti. Poslední větu schválně psanou, tak dlouho marně dobývanou, odzbrojí, uzří, vycítí. –

To je můj rek! Jestli vás baví, chodí teď právě do oktávy. Je svéhlavý a krajně zlý, ve škole čte Moderní revue,

nic neučí se a nic neví a dělá samé skandály.