I.

Jdu ozářeným náměstím a rovnám v pevný verš a rým svou pochybnost a divný cit, svá přání, bázeň, rozhodnutí,

vše, co mě spoutává a nutí, než začnu píseň, promluvit. V tom ozvaly se velké zvony. (Poledne právě.) V jejich tony

přešly mé chybné nálady, co zdráhalo se, nechtělo, přilnulo k nim a vyznělo do triumfálné façady.

Byl Jiří Hanel (škoda vět!) tak něco přes osmnáct let. Demoralisovaný zle, na svoje mládí trochu starý,

prolezl všechny lupanary. – Teď zrovna sedí ve škole. Je smutný. Výtky, nehody podle své dávné methody

chce udolat a zbásniti je, všem útrapám a těžkým tryznám dát výsledný a světlý význam, převést do jejich melodie.

Nadarmo! Věci vzdorují mu, nemůže zmoci tesknost, zimu. – Vedle čtou verše z Iliady; netečně Hanel naslouchá jim,

k slunečným episodám, bájím připíná svoje sny a klady. Překládá kdosi: Z celé síly na nepřítele udeřili,

bez velkých ztrát jej zdolali. – Ta slova Hanel vzchytne a v nich, v sonatách absolutných, hlavních, své kruté strasti oddálí.

Zvoní se domů. – Odpoledne (sobota, duben) kolem jedné dívá se z okna, uvidí ji, svou milenku; jde v černých šatech.

Myšlénky hořící v mdlých zlatech srazí do hrdých symfonií. – Dost dávno Hanel takhle žil, nazíral, chápal, vítězil,

co vyzývalo, strh' a přelil; perversní, časné mravní zlo k těm orgiím jej dohnalo, aby v nich přehlušoval, čelil.

Radost i smutek, klam i vinu, svítící planě, řady stínů dobýti musel, přebásnit. Fatálně musel. Nedovedl-li,

zžíravé pochyby jej hnětly a ohrozily jeho klid. Co jeho láska? Měl on rád? Nenapadlo ho milovat,

z bravury lásku předstíral! Těšil se, v jeho neřesti že lilije smí rozkvésti, pel její nechal, nestíral. –

Je osm hodin. Dle své mody jde Hanel na dluh do hospody. Kolegů známých je tam pár; sedí tu celé boží dny

a pijí svoje sifony. – Hanel chce zahrat billiard. Začíná. Bolest, kterou cítil před nedávnem a nevychytil,

se v první úder soustředila, své ouvertury přehrála, na pevný závěr čekala: Modrá do obou uhodila.

Po druhé hrá. Trhaný kmit olejových lamp chce tu znít, doléhá, vyžaduje, vlá; hovory lidí připojí se,

nad modrou koulí tísní, chví se: Tkla bílou, k rudé zahnula! V tom hrdá, nezmožená slova k zápasu vyzvala jej znova,

zaplála v purpurovém jase. „Tvé nahé nohy!“ Vzdorně chvěla, na modré kouli rozhořela: Šla k rudé, s bílou minula se – –

Odhodí tago, nehrá dál! Dnes ráno milence své psal v poslední větě frázi tu. Nemůže vzít ji; po tu dobu

vykopal jí sta zlatých hrobů: Ožila v novém zákmitu! Nadarmo chápe, v linii výstižnou, ryzí taví ji!

Nechce se poddat, vytýká, bronzové sochy kácí, boří, ruší mu triumfy a hoří, všem nástrahám se vymyká!

Hanel jde domů. Utrmácen, nevítěz, vysmíván a ztracen v resignaci nebraní stínům, jde za nimi, vlást nechá je.

Zář žádná nikde neplaje.. Trvá jen vírou k příštím činům.