Milada ve svém tichém hrobě
jakoby náhle ožila,
ke světlu vztáhla ruce obě
a přivedla mne tiše k tobě,
mou ruku do tvé vložila.
Tak neduchově, hmotně, tělo
spíš bylo to než pouhý duch.
Něco se tehdy s námi dělo.
Stalo se, co se státi mělo.
Náhoda? Osud? Hříčka? Kruh?