Hle, slunce zmizelo a obloha je kovem,
cos prazvláštního leží ve vzduchu,
jsou mlhy rozloženy nad Duchcovem,
jak tábor nebem zavržených zloduchů.
Co že je život, já se táži znova
neuvěřiv klamnému znamení.
Poblíže kostela čtu: CASANOVA
na dešti sešlehaném kameni.
Zde tedy leží onen piják žití,
dobrodruh, čaroděj a svůdce žen,
uprostřed mlh, které se kolem řítí
v sen nejzvláštnější pohřížen.
Jaký že sen? Jsou mrtvi koníčkové,
na něž byl pyšen zaživa,
učené hádky, tucha doby nové,
filosofie, dramata truchlivá.
To vše je mrtvo, zmizelo to kdesi
bez úspěchu a slávy, bez stopy,
ty překonané myšlenky tě děsí
jak šachta opuštěná kovkopy.
Leč popatř blíže na ten kámen šedý,
cos zdá se kolem něho šlehati,
jakýsi plamen, tmy a smrti ledy,
jenž neuhašen ve tvář dýchá ti.
Žen stíny tiché, jež ho milovaly,
rty milenek, jež anektoval mlád,
tak jako kdysi pálily, tak pálí,
jak hořely, tak hoří posavad.
Nad kámen náhrobní se jejich stíny chýlí
a jak se kolem zvolna šeřit počíná,
plá do tmy stále víc ten hvězdný věnec bílý,
života vítězství a kořist jediná!