Je kraj, kterým šla krásná Anny
do dálky zraky vpíjejíc,
on hoří sluncem sešlehaný
a dnes je spit a zmámen víc.
Na tebe vzpomíná on tiše,
trs modrých květů, kruhy vln,
cos nebeského na nich dýše:
ten zvláštní kraj je tebe pln.
Já vidím jej a tebe slyším,
ó dvakrát sytá rozkoši!
vrou vlny rytmem stále tišším
a je to on, jenž pustoší.
Dál! Dál! Je nutno umlčeti,
co zjihlé srdce opíjí,
je nutno rychle neslyšeti
tu slastnou pramelodii!