František Zavřel
Posupná záhada mne stále znovu přepadá jak orel kořist nicotnou. Hrob, který se propadá,
nic nežli hlíny, štěrku hromada a pod ní tušíš nehmotnou, opuštěnou a samotnou duši? Sen? Tělo? Kdo to ví?
Nejzastřenější tajemství! Rty šeptají jen: Milada.
Cookies on Poetry Cove