Mé srdce poznovu vždy ženou otráveno,
se poznovu vždy k ženě navrací
vždy novou illusí a touhou obluzeno.
Leč znovu poznává, že mění pouze jméno,
že k novým mukám je jen odsouzeno –
Tak stále krvácí...
Ó věčná osudnosti svojí krásou, ženo!
Ó věčná bolesti svou povrchností, ženo!
Ó živle, zplodivší a plodící vždy zlo!
Ó Evo, Pandoro, ó Kundry, Dalilo!
Živle, jenž strhuje vždy, nebo rozvrací!
Proč srdce mé v tvé kličce zapleteno
na údech svých, jak zvíře, ochromeno
se vinou tvou jen sem tam potácí!
Jsem člověk. Osud člověčenstva všeho
žít musím, jako každý jeho člen.
S ním v kolo vývoje osudně zapleten,
i kletby mystické, mystické kletby jeho,
tvé kletby věno,
ó Evo-ženo,
jsem vzít a snášet tedy odsouzen!
Ó, kdy že zaměníš své jméno,
ó Evo-ženo,
a poslání své, jež ti uloženo,
u hřivnu spásy změnit kletby svojí věno,
kdy vykonáš? Kdy bude vykoupeno,
co v našem, ve tvém žije snu?
Kdy v Alžbětu se změníš – a kdy v Madonnu?