Že nedůvěřivý jsem, moje milenko?
Oh, tomu nediv se, milenko moje mladá.
Kdykoli řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“,
tu z minulosti se mi vždy hned vybaví
i další budoucnost – a s ní
buď zklamání, buď zvšednění, buď zrada –
té kletby se už srdce nezbaví.
Když člověk dospívá, duch zkušeností zrá
a srdce stárne mnohým zklamáním –
tak snadno, prostě, se už neoddá
žádný z těch tří milostným vyznáním.
Vždyť vědí všichni tři, že často tak
je náhoda jen lásky mateří,
že srdce dívky pudům chvilkovým
tak bez váhání často uvěří!
A běda milenci, jenž oddal srdce své,
a na oltáři srdce ženy dal
se uctívat jak Bůh, a žertvy zápalné
bez studu, bez hrůzy, ba s láskou přijímal!
Čím bude, až duch procitne, a cit
vyvane z ženy nitra?
Oh, dala vše mu dnes, měl jí dnes Bohem být –
jak pomstí se mu za zklamání zítra!
A vědí víc, vědí, jak často lze
i lásku lhát! – A vědí ještě víc – – –
A proto se, milenko moje mladá,
když řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“
už mojí nedůvěře nediv nic!
Můj duch se ironické nedůvěry té,
jak srdce únavy,
již asi nezbaví.