Zmámen, až se dech mi tají,
kráčím tichým parkem v máji:
Co kol sněžných kleneb, loubí,
v něž se vonné snětí snoubí,
co tu živých, vonných bání
v milostných snů usmívání,
snivým blahem chvějivých,
v tajemství svém zářivých,
zdivených svým bohatstvím,
nečekaným blahem svým!
Tolik světla, tolik vůně,
tolik vůně, tolik světla!
Udiveným usmíváním
srdce steskem mi až stůně,
tvář mi zazářila, zkvetla!
A teď: Co se se mnou děje?
Jakým proutkem tajemným
Čaroděje – Dobroděje
byl jsem tknut? Což pouze sním?
Blažen prostřed parku stojím,
pohnout se a dýchat bojím:
Vždyť tak náhle svojím bytím,
všecek proměněn se cítím!
Ne, to není pouhý sen,
ne, to není pouhý klam!
Vysoký a svěží kmen,
květy celý obalen,
vonný, světlý Strom jsem sám!
Bohatý tak, zářný, snivý,
v dálky, k výším, jako divy,
sněti svoje rozpínám:
Jak zašumí Ducha van
s výše jich, z všech zářných květů
do šíře všech světa stran,
pro zdar, rozkvět další světu,
pyl svůj štědře rozsívám!