Sotva že z dětských šatů jsem trochu povyrost’,
v tvrz srdce mého vešel zavilý, prudký host:
Tvář žloutenkové pletě,
procedil v strohé větě:
„Jsem lancknecht Žárlivost.“
Hned v ústrety mu vyšel pán tvrze, Sobectví,
s ním shod’ se v příbuzenství, i pili na zdraví.
A že si na tvrz oba práv stejných dělali,
o panství nad ním hlučně, při piva korbeli,
ve vrhcáby hrát s klením a laním začali.
Ubohá tvrz – mé srdce! Zblácena, zplvána,
tvrdými hesly boje po stěnách popsána,
klením a hřmotem kostek zní pustě den co den –
a nikdy zbožný zpěv a sladký míru sen.
Často v tvrz srdce mého chtěl vejít tichý kněz
a v hernu prokletou mír tišší, vyšší vnést:
V kapli neb tichý domov mé srdce přestavit...
Odehnán však vždy z prahu, odešel se vzdechem. –
Tak srdce moje nadál je vášně pelechem.