Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý život. – Od dětství jen samý strach a pouta, samá marná touha, marné naděje –
a teď neustálé utrpení, utrpení jen, mimo život, prostřed čtyřech stěn! Kdybych aspoň věděl, co že jsem,
kdybych aspoň věděl, co že budu! Ta nejistota od zrození k smrti, ten dramatický chaos v erotickém žití, ta nejistota v celé lidské snaze,
neznámost účelu a perspektivy! A pak-li klam je všechno – k čemu snažení? Když všeho obsahem jen illuse, když všeho výsledkem jen vzpomínka,
k čemu to vše, k čemu, ach, k čemu vše? K čemu je život, je-li cílem smrt? Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý život...
Po všem tom boji s vlnami a tmou, a vichřicí a deštěm, v stálém kymácení, na rozbouřeném moři života – při stálém vyhlížení břehu, v mořské nemoci –
teď jenom vrak na výspě uvázlý, k zlé smrti v opuštění odsouzený vrak! – Víření všeho slyším kolem hlavy, co žil jsem, toužil, bojoval a trpěl – –
vzdáleně slyším, jak ruch ulice při oknech zavřených v tiché celle – a smutno ze všeho, tak smutno ze všeho mi je, strašlivě smutno, že bych zemřel...
Kdybych aspoň věděl, co že jsem, kdybych aspoň věděl, co že budu – snad by se dalo smířit s osudem a nalézt účel i v tom utrpení – – –
Kdybych jak Job uslyšel aspoň hlas, který by s hůry volal, že se rouhám! Ale ta nejistota od zrození k smrti – ta možnost marnosti všech protrpěných běd!
Vše pomine snad, zajde... Jak křik ulice, jíž masopustní vřava prochází, teď rozbouřený, jasný, okny otřásá – už vzdaluje se, temní, jednotlivý výkřik
pronikne jasněji – i ten už tlumí se, hluchne a smutní – vše se vzdaluje, slabší a slabší, hlušší, smutnější – výkřiky jednotlivé, jako zakřiklé
sem pronikají – smutně doznívá poslední hluk z ulicí vzdálených... Až zůstane jen cos’, jak šalba slyšení, illuse ruchu – ticho v hlavě vše,
ticho a smutno – že se člověk ptá: Zda vskutku zde zněl silný onen hřmot, to výskání, ty salvy bláznivé – vše jak by nikdy bylo nebylo...
To je snad celý život, celá lidská snaha, radost i žal, rozkoš i utrpení... Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý život –
a teskno, strašno stát na sklonku žití, živořit, doživořovat uprostřed čtyřech stěn, bez mládí žitého, bez stvořeného díla – – – Kdybych aspoň věděl, co že jsem,
kdybych aspoň věděl, co že budu!
Cookies on Poetry Cove