On: Jen dále, Spoluduše má, jen stále dále pojďte, kam vede měsíc touhy magický! Když Skutečnost jsme navždy opustili,
když hmotného víc v sobě nemáme, než už ty nejjemnější světla essence – tak staly se už těly-astraly, kterými luna sněžná prosvítá:
Tu stanout v polovici cesty nesmíme, jež vede v Ideálu tajuplnou Říš! Klesáte smutkem svým, Lilie Etherná, lítosti slzy tíží světlý stvol,
jenž stal se příliš slabým onu bolest nést, jež vejde v srdce, které spatřilo, co spatřit všechno lze na cestě k Věčnosti: Touhy a Snu největší tragedie.
Ó pojďte tedy spolu zaplakat – až těžké slzy stesku duše vypláčí, tu teprve se stanou lehkými, pak na cestě je již nic více nezatíží.
Ó pojďte, pojďte, spolu zaplakat! Zapláčem’ nad jarem, jež věčnou lásku touží, a teskní, nevědouc, co tísní jeho vůně. Nad zemřelými dávno básníky,
básnivších o jaru, o lásce, o štěstí, té trojí illusi a jedné marnosti, protože kořen svůj má v lůně Věčnosti. Zapláčem’ pro sny, které taví se,
a jako narda vyprchávají, tak v prostoru se prázdném ztrácejí – ač, z nejjemnější tkány osnovy, díla tak kouzelná jsou, žádný umělec
že z hmoty takových by nikdy nesestavil! Zapláčem’ pro světelné, krásné fantomy, jež nemůžeme duší obejmout, zapláčem’ pro vůně, jež voní v krajinách,
kam nikdy zavoněti nedojdem’! Jak srdce okřála po dešti našich slz! Jak duše naše vzhůru voní teď, stříbrně šťastně osvěžena zas,
v lítosti, lásky slzách vykoupána! Hle, jaro vdechujem’ a měsíc zalévá, jak modrým magnesiem krajinu! Ó v světla lázni té se koupat budeme,
nočními vůněmi svůj napojíme stesk – tak zas se naše světlé bytosti víc stanou vůněmi a světly – dušemi! Ó pojďte! Měsíc, vůdce mystický,
cestu nám stele světlem nezemským, do krajin stále více nadzemských, do krajin stále méně skutečných, do krajin stále čaruplnějších,
do krajin stále více neznámých – Ó pojďte, nutno do Věčnosti jít! Ó pojďte, třeba nikdy nedojít – a tedy nekonečně, nekonečně jít –
Ó pojďte tedy nekonečně jít!
Cookies on Poetry Cove