Teď z všeho na mě zří jen Minulost;
Město i lidé, drahý park i vila,
vše jiné tak, než bylo, když jsem rost’,
rodina celá, jak v ní kdysi žila,
když ještě rodinou v mém rodném kraji byla
se všemi příbuznými, známými a svátky...
Ach, to vše nevrátí se nikdy, nikdy zpátky!
To vše mi odňala Osudu zavilost.
A teď, kdy všeho Duše, Ústředí a Tmel
v Ní, Matce mojí, navždy odumřel,
když mezi mnou a Minulostí slední padl Most,
já připadám si v lidnaté té poušti,
jak prostřed cizinců jen, nevšímaný, host,
kdy den se svečeřel a duše unavila.