To cizí vědomí, že byla – a již není!
Ty cizí, podivné, jež potom přišly, dni!
To spěšné, surové jak, rakve přibíjení
tam zdola – ach... Až pak – ó Bože!
To hudby náhlé, táhlé zaznění!
Ach, to Ji proti vůli z domu vynášeli,
to mi Ji vynášeli – ! – jaké loučení! –
na cestu, jíž se nikdy nenadála,
na cestu krátkou – a přec poslední!