Jak bez pochyb, tak trpně, odevzdaně,
se položila v náruč Neznámu!
Oh, sotva tušila, že spánek, jenž ji láká,
tak hluboko ji vláká ve svou tmu!
Oh, ony hodiny, kdy, mrazně otupělý,
jen jako cizinec jsem v nohách lože stál,
co mysteria smrti průběh celý
jen jako ze snu děj se před mnou rozpřádal!
To hodin přísné, temné, dlouhé znění,
příšerné, slavné – Osudu jak hlas,
jenž v každou hodinu žití by měřil čas –
až pak – do náhlého a mystického ticha,
kam peruť Tajemství neslyšnou hrůzu dýchá –
desíti zvuků temné dobíjení!