Je mrtva. – Ta, jež nejbližší mi byla,
ne duchem, jeho zájmy – ale tím,
co nad to hlubším, důležitějším:
Podstatných funkcí plánem mystickým.
Ta, jež už před zrozením se mnou spiata byla,
ta, s níž jsem v dětství svém srost’ celou bytostí –
Ta konečně, jež v mojí nemoci,
v mém žití posledním, nejtrpčím období,
den za dnem se mnou v jedné světnici
po kolik roků v stálém styku žila –
tak že mi v žití nejvíc družkou byla,
té družkou bytosti,
jež ve mně tím, čím stromu kořeny:
Má Matka, jíž mi nelze nazvat drahou,
jak drahým nedovedu nazvat sebe sám –
ta – hrůzo mystická! – už za onou je hranou,
již Prozřetelnost uzavřela nám!
Ta, jež tak často se mnou hovořila
o smyslu života a tajích záhrobí,
tak prostě, ale tak, jak hovoří,
kdo celým citem svým, celou svou bytostí,
jíž na životě svém a vědomí svém lpí,
v to tajemství se vžívá, o něm přemýšlí –
ta se dnes v tajemství to vpravdě ponořila,
ta o problému tom dnes víc už ví,
než za života mudřec největší –
ta tedy odešla mi už v ty kraje nejdálnější,
tak provždy odešla v tu oblast nejtajnější –
a nic mi nezanechala zde, než to tajemství!