Vidím ji v mysli celičkou,
postavu její maličkou,
nosíku křivku komickou,
i její ruku chlapeckou –
vidím ty dobré oči dvě,
tak dětsky vážné, ztrnulé,
stažení čela zvážnělé,
i obočí to zarostlé;
ten její zralý slyším alt,
s nímž, sestra půl, půl milenka
se nade mnou vždy skláněla –
a vše mě na ní dojímá.
I řku si: Nuže ať byla,
už taková či onaká,
a ať mě snad i klamala:
Přec ke mně něco cítila,
co k druhým necítila snad.
A všední bytost nebyla...
Tak často taktní, citlivá –
vždyť poznal jsem, jak dovedla
být dojatá a dojímat...
Jak vážně mluvit uměla,
a vroucně – jak se dívala,
jak tiskla ruku, mlčela...
Jak na polibky čekajíc
vždy hlavu zbožně držela,
jak svoje ústa při tom vždy
jemně a něžně sevřela –
jak dítě... a pak polibek,
tak svatým vždy, tak vážným vždy
polibkem vlastním zavřela.
Vidím ji, vidím celičkou,
postavu její maličkou,
ty oči vážné, ztrnulé;
slyším ten její drahý alt,
ty řeči dětsky rozšafné –
a je mi tak, a je mi tak,
že mít ji nyní tady tak,
já musil bych ji, v zraku zrak,
kol krku chytit, upřímně,
a jako přítel, kamarád
ji v plná ústa zulíbat...
Tak zulíbat, tak zulíbat,
tak stisknout a tak zulíbat –
a na tom černém, hustém vlase,
lesklém a hladkém, dlouhém vlase
se vděčně, němě vyplakat...