VALČÍK.

Valčíku sladký, pomalý, nyvý až k zapotácení – tak choře mdlý, tak zlý, tak zlý, tak závratný z divného snění...

U večer pozdní, kdy sny jdou hlavou tak těžkou, opilou – ty zajmeš, a houpáš, a kolébáš, sem a tam, sem a tam, sem a tam,

až churavou ji uděláš, dudy dam, dudy dam, dudy dam, duši mou, duši mdlou...

Oh, přicházíš odkuds z daleka, ze země Krásného Snění, odnášíš srdce v cizí kraj, jenž z krajů pozemských není,

kde stesk se cítí k pláči tak, tak choře láska šálí, slib stejně jako výčitka tak mocně v srdci pálí –

pro ručku chce se zaplakat, pro každý pohled skonat, v závratných samých úsměvech jen stonat a jen stonat...

Kde objetí tak malátná, polibky nekonečné, v pohledech samá láska jen – takové stonání věčné...

Jak se mi stýská, bože můj, až stkáti chtěl bych, stkáti – a věčně jenom hladit, snít, tak celičký se vzdáti –

co melodie, níž a výš, s tou tklivou variací, svíjí se v pláči, dudy dou – vždy bolněji se vrací – –

a malátná a mámivá, tak rozmazleně zlá a mdlá, v tom neustálém štkání se vrací bez přestání...

Valčíku, nemuč – ne, muč víc kolébavými rytmy – víc stesků zlých a podivných, víc ještě ať se setmí –

víc ještě voní raménko, hlavička níž se skloní – a hudba ať je ještě víc bolná a monotonní –

delší těch unylých očí stesk, ten stisk, to zachvění dlaní – na prsou prsa, horký dech, v tom věčném kolébání – –

Jak se mi stýská, bože můj, bože můj – – Tak chtěl bych nést se dáti, v zem vysněnou, v zem vysněnou, tam spáti jen a spáti...

Leč s hudbou tou, jež níž a výš, vždy v stejné variaci, jak v nemožnou by prahla říš, se stále kolem vrací –

má duše krouží v touze jen, sem a tam, dudy dam, tam a sem – hned k neznámým kam’s výšinám

vždy výš a výš, a výš a výš, až se kdes v blahu ztrácí – a zase nazpět v touhy klam, vždy níž a níž,

vždy v těžší tíž, v lkající resignaci... Jak se mi stýská, bože můj, bože můj, bože můj...

Valčíku, rabe Erotův, ty srdce čaroději – proč děláš vášeň nemocí a lásku beznadějí?

Proč dáváš o snech Věčna snít, jež nemůže zem dáti? Proč ženeš svou moc Démona tak příliš do závrati?

Valčíku, bože ukrutný, ty srdce čaroději, ty, při němž srdce zemdlená zrádcují nejraději:

Proč připomínáš tolik rád, co mohl život dáti – proč dáváš o všem tolik snít, co se už nenavrátí?

U večer pozdní, v chvíli zlou, přicházíš s tísní záludnou – houpáš a kolébáš sem a tam duši už k všemu znavenou –

a tak ji, básník snící klam, zaplétáš v kličku osudnou svým věčně stejným dudy dam, dudy dam, dudy dam,

dudy dou... Valčíku, oh, ty valčíku, Démone vítězící! Duši jsi vzal mi, obloudil,

duši mou příliš snící – Teď v hudbě zlého toužení zajata v marném štkání, musí se v stálém kroužení,

v tvých rytmů sladkém soužení vraceti bez ustání...