Rtuť paprsků si sní dnes na korunách, a z bílých květů jara voní dech – kraj celý sní si... V dětských srdce strunách mu pěje to o lásky prvé snech...
V té písni jara ožila má duše, s mým toužícím se jeho smísil dech – já chtěl bych zpívat, ve Věčnosti tuše, já chtěl bych zpívat, zpívat z celé duše
v dalekých obzorech... Vše je tak snivé, radostné a zlaté, vše je tak něžné, čisté, dětinné! Vše samý sen, a probuzení, láska –
vše jako vykoupané v lázni stříbrné! Vše jako z dlouhé kletby vykoupené, jak vysvobozená je láskou Princezna – protírá oči, vděčné, udivené,
mladá a sněžná, vonná, líbezná! Rtuť paprsků si zpívá na korunách – v mém srdci tolik polibků a něh, na tolik písní v srdce mého strunách,
jimiž bych zavznít chtěl v dalekých obzorech! Je mi tak lehko! Kam můj pohled vzletí, zdá se mi, všude dovedu se vznést – až k oblakům těm modrým, kam jak v snivém vznětí,
ty třešně vzpínají své bílé jasné sněti, jak dívky v bílém šatě lokty po objetí, štíhlé a vonné, jak ta ratolest! Je mi tak šťastno! Kam můj zrak zasáhne,
možnosti žití tolik vidím cest! Tam v dál i v šíř dnes tolik se jich táhne – a na všech květy – krásné vnitřní světy – – jak ony, cítím dnes, dovedu také kvést!
Je mi tak snivo! Kam můj zrak dosáhne, co všude pozemských i oblačných je cest! Tam v šíř i v dál to všude srdce táhne milovat, kvést –
co všude toužení – co všude lásky jest! Je mi tak lehko, šťastno, snivo – a tak teskno! Co všude toužení, co všude lásky jest! Takové nezachytitelné, nekonečné,
takové nezobjímatelné, vyšší, věčné – že nelze dotoužit se, dosnít – srdci snést! Jsem Věčna syn: V koruně duše mojí sní jaro v přetvořených Věčným Jarem snech,
a písně lásky v strunách srdce mého tak po dalekých touží obzorech!
Cookies on Poetry Cove