Na vlnách laguny pluješ, podivné písně si zpíváš,
podivná blouznění Ofelií věnčených samým kvítím –
tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy,
podivná Undino-ženo.
Na jaké laguně pluješ, jaké že písně to zpíváš,
jaká to blouznění vedeš v podivném kouzlu Své duše –
já nevím a nikdo neví, jen jedno cítíme všichni:
Tys krásná, Undino-ženo.
Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony,
vůně Tvé bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin –
Jsi zhmotněním sférické hudby, zlidštěním modrého květu:
Mystická Undino-ženo!
Jsi duším básníků kletbou, Siréno s písní Věčna!
Podivné smíchy Tvé bolí, krutě Tvé bolesti dojmou –
Kdo tuší Tvé tajemství, hyne, jsi dál, čím přichází blíže,
Ukrutná Undino-ženo!
Bytost Tvá krajinou krásnou, spatřenou před mnoha věky,
která nám neznámým kouzlem utkvěla v hlubinách duše –
kdo nás teď rozčaruje, kdo nás teď odčaruje, podivná sestro vody,
Osude – Undino-ženo?
Viděl jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůni,
Tvou duši, Tvou vůni, vod sestro, zvonilas’ ve vlnách smíchem –
ten smích bolel chorou Tvou touhu – a Tys’ mi udělala:
Tvou neurčitou bytost, vůni Tvé kouzelné duše,
jak kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel,
má duše Tvé duši tak cizí
a přece zase tak blízká,
podivná Undino-ženo,
milovat musí věčně!