Na vlnách laguny pluješ, tajemné písně si zpíváš,
zoufalá blouznění Ofelií, věnčených samým kvítím –
tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy,
tajemná Undino-Ženo.
Na jaké laguně pluješ, jaké že písně to zpíváš,
jaká že blouznění vedeš v záhadném kraji Své duše,
já nevím, a nikdo neví, leč jedno cítíme všichni:
Tys Krásná, Undino-Ženo.
Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony,
vůně Tvá bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin –
Jsi zhmotněním sférické hudby, zlidštěním modrého květu:
Mystická Undino-Ženo.
Básníků duším jsi kletbou, Siréno s písní Věčna!
Tvůj smích, ten je děsí, Tvé bolesti kruté je dojmou,
Jsi dál jim, čím Jsi jim bližší,
Ukrutná Undino-Ženo!
Spatřil jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůni,
Tvou duši, Tvou vůni vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem –
ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys mi udělala:
Bytosť Tvá krajinou krásnou, již zřel jsem před mnoha věky,
a ta mi neznámým kouzlem utkvěla v hlubinách duše –
kdo mě teď rozčaruje, kdo mě teď odčaruje, podivná sestro vody,
Osudná Undino-Ženo?
Tvou neurčitou bytost, vůni Tvé kouzelné duše,
co kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel,
má duše, duši Tvé cizí,
a přece zase tak blízká,
Krásná, Ukrutná Ženo,
Záhadná, Osudná Ženo,
Tajemná Undino-Ženo,
milovat musí věčně!