Na vlnách laguny pluješ, podivné písně to zpíváš,
podivná blouznění Ofelií věnčených samým kvítím –
tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy,
podivná Undino-ženo.
Na jaké laguně pluješ, jaké pak písně to zpíváš,
jaká to blouznění vedeš v podivném kouzlu Své duše –
já nevím a nikdo neví, jen jedno cítíme všichni:
Ty's krásná, Undino-ženo.
Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony,
vůně Tvé bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin,
podivné smíchy Tvé bolí, krutě Tvé bolesti dojmou –
Ty's věcná, Undino-ženo.
Duše Tvá krajinou krásnou spatřenou před mnoha věky,
která nám utkvěla čarodějně závratným sněním v duši –
kdo nás rozčaruje, kdo nás odčaruje, podivná sestro vody,
ah krutá Undino-ženo?
Kdo tuší Tvé tajemství, hyne, jsi dál, čím přichází blíže,
Jsi zvěčněním záření kosmu, hledání modrého květu,
narkosy rozlehlých nocí a kolébání moří,
Ty něžná Undino-ženo!
Viděl jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůní,
Tvou duši, Tvou vůni, vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem,
ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys' mi udělala:
Tvou neurčitou bytost, vůni tvé kouzelné duše,
jak kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel,
má duše Tvé duši tak cizí,
a přece zase tak blízká,
podivná Undino-ženo,
milovat musí věčně!