Tragedie Duše.

Je prostor nekonečný, kol Duše zeje tma – neví, odkud jde, proč je a co je,

co z ní bude, zde až nebude. Je světlo nekonečné, kol Duše zeje tma a silně vyvinuto

tajemné její „Já!“ V pralesu věčných snění pol ve snu a pol v bdění zří světla plápolení –

však kolem zeje tma. „Čím jsem, proč jsem? Opravdu? – Snem? Ale když jsem?“

Blouzní v ní bludička „Já!“ „Mám vůli svou, svůj cit, kol děsná tma, chci světlo mít!“ Je plamen hrůzy věčný,

jež divě kol ní plá, kol tma a tma a tma – a prostor nekonečný. A je jich k nespočtení

pol ve snu a pol v bdění, v pralesích k zabloudění, bludiček „Já“. A tma, již kolem vidí,

let jejich zoufanlivý, sen světla který shání, divné jich vlastní plání, pud sebezachování –

děs oka hrůzou divý, je největší a nejtemnější Duše Tragedií.