Tajemství.

Praskání v krbu za mrazu – ah to je to rodinné štěstí, tlumiti slova v sladké tmě, podajné vlasy plésti. Hodiny tikají opile, opile ruce se hladí, opile sní se o štěstí – co venku vánice řádí....

Je jedna hlava černavá, mužná a mlčelivá, po denní mozkové únavě se zadumaně dívá; co druhá s rysy madonny v extasi usmívá se, sen o štěstí zanechal třpytný lesk na hustém její vlase.

A tiše v sebe zabráno na zemi dítě si šeptá, a odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá. Muž všecek ve sny skolébán slabiky dítěte loví –- vše možné mluví ony rty – na jedno neodpoví.

Ta ústa, pohyb, ba i řeč skoro už po lidsku znící – tvor třetí tu náhle jako div – tvor s živou rukou i lící, co ještě nedávno nebylo tu tuchy po kolébce – dnes leží tam každou noc uzavřen svět nový v nové lebce.

Syn jeho... jaká záhada... vtělení jeho to těla, nová se duše z jeho neznámé kams jinam oddělila. To jemu se tu pomalu myšlénky klovají z hlavy? Je jeho ten nový očí pár, pohled, krok ostýchavý?

Ne nemožno. A čím víc dítě své v hře tiché pozoruje, po matce ručičky, pleť, pohyb, nožičky, čím dál víc odhaluje. A zatím matka v lenošce zardělá v tváři sedí,

zrak fantasií živě žhne a pozorně na dítě hledí – vzpomíná na doby horečné opilých šepotání, úsměvů v růžích, zmámení, výkřiků v utichání, na prudká objetí vzpomene, polibky plné krve,

od nichž se duše potácí opilejší než prve. Všechny ty momenty záhadou teď horečnou hlavou jí letí, v údivu oči jí obrací na zemi ku dítěti, s ústy jež z masa, tvořena tak často k ní volají „mama“,

když skutečná krev teka z prstíčku – třepe k ní ručičkama... A zdá se jí znenáhla nejasně, že uhádá smysl všech chvění – kdy v závrati rozpuštěn jí vlas, šat rván jak v pekelném vření, kdy vzhořela těla momentem – zornice rozšířeny –

kdy gesto děvčete zázrakem stalo se gestem ženy – – že bylo třeba celou bytostí se v krve mysterium vnořit, by bylo možná nového, živého člověka stvořit. – Teď skloní se hlava černavá, zamlklá hlava muže,

co druhá se zvedne – a náhle ji políbí – tak vřele... jak nejvíc může! Jen scenou tou pranic vzrušeno na zemi dítě si šeptá, dál odpovídá na věci, na něž se nikdo neptá. – –

Bůh ví, co takový červíček za léta toho poví – na jedno veliké tajemství, na jedno neodpoví...