Nadějí znaven, znaven beznadějí,
znavený touhou, znaven resignací,
tím vším, co stále znovu se jen vrací – –
teď už bych jenom kousal nejraději,
a zvracel všechen obsah duše svojí...
Už nemám ani touhy k elegii.
Mé housle už jen skřeky vydávají –
leptají uši, mozek, koušou se a svíjí:
Už harmonii žalu nedávají.
Mé housle nejsou houslemi už ani:
Rozbité skřipky už to jsou o jediné jen struně,
od příliš marného a rouhavého hraní...