Svůj krásný svět sním, v sobě uzavřen,
jím blažen jsem, jím ve snách usmívám se –
přec do dálky zřím každý, každý den
a čekám Příští své, jak v zaslíbeném čase.
„Tam někde daleko, tam v jiném Království...“
Tak věčná nespokojenost mou duši v blahu zmítá –
chtěl nová dobrodružství bych, daleká poselství,
jež sním kdes za moři a za horami skrytá.
Věřím, že přijdou... musí přijíti –
vždyť v oné víře právě je mé štěstí:
že setba snění musí vzejíti,
že sen ten, tušení samy jich příchod věstí!
Svůj drahý svět sním, v sobě uzavřen,
a ten jak ráj před duší rozvírá se;
v něm víc jak skutečnost je každý jemný sen.
Tak moje duše, touhy na terasse,
s něžnýma očima zírajíc do daleka,
to něco nového tam z dáli čeká, čeká...