Stromoví šumí v nekonečnou dáli –
oh, jak je toužebně jen srdci mému dnes!
Jak by mu vstříc jen vzkazy lásky vály,
jak by je víly do daleka zvaly,
jak by je sen až v dálné ráje nes’!
Vy jarní večery, v nichž všechny země hlasy,
jak hlasy siren dálně, vábně zní,
v nichž vše je zvlněno, jak nyvé dívčí vlasy –
jen samá dál a samé tesknění!
Vy chvíle víl, kdy všechno čaroplaše
v unylých snění závrati se chví,
kdy zevšad dýchá snivá duše naše
jen očekávání, a slib, a tajemství!
Jak tehdy já, milenec všeho Ženství,
vždy trpím mukou lásky blaženou:
Být odsouzen, bych vůkol ve všem dějství
nacházel Ji jen, v různém podobenství,
zakletou ve vše – provždy vzdálenou!