A přec: Ó krásný Strome Života,
když beztrestně z Tvých větví trhat smí
i člověk hrubých smyslů, ducha helota,
i pustý srdce cynik – odpusť mi!
Vždyť nenávistný nebyl asketa,
jen snílek byl já, plachý, bláhový,
jenž tajně zbožňoval Tvá zlatá jablka!
O plody Tvé mě neošidila
nenávist k Tobě – ale velká láska!
Ta láska milenců, jež je tak veliká,
že jejich nedotknutelná a krásná Milenka,
jak v závoj zabalený obraz Tanitin,
s nímž styk je jako samo žití sázka,
jim připadá!
Vždyť ten, kdo pod Tebou dnes v pozdní chvíli lká,
byl někdo, kdo jen v příliš mocném ždání,
až v příliš svatém Tebe zbožňování,
netrhal z bázně, že jak svatokrádce
ho plod Tvůj, dotknutý, mystickou mocí raní...