Tak pod Tebou dnes. Strome velebný,
troubadour teskný, vroucně rozjímám:
Jak malý, nicotný, jak strašně smrtelný
si vůči Tobě, Věčný, připadám,
když zrakem ve výších Tvé širé koruny,
svou myslí pohroužený v Nekonečna sny.
Tvou mocnou šíř, Tvou vznosnou, přímou výš
pohledem zbožným v lásce objímám!
Tvé plody houpají se vábně nade mnou,
Ty ke mně vaneš s výší báječný svůj šum –
svůj šum, svou odevěčnou hymnu velebnou,
jež od Země až někam k Nebesům,
od Bytí Kořenů až k dálným ku Hvězdám
hlaholí vítězně Tvou širou korunou...
Dnes tomu šumu zbožně naslouchám:
Je sladký, moudrý Nekonečností –
zpívá, že všechno mimo Něj je klam,
On jediný že nikdy nepřelstí,
On jediný, jenž Hlubin Tajemství
vítězně donáší až samým ku Hvězdám!
Zpívá, že On jediný hymnu zpívat smí,
On jediný, On Vládce jediný –
On jediný, jenž z všech zde na zemi
nad všemi proti Sobě vyslanými sny,
lidskými všemi nad chimerami,
vždy v posled zahlaholil, šumný, vítězný!