To jsou ty květiny, jak já je vidím vždycky!
Ne ty, jež vnímá chladný duch a zrak,
jenž na nich zjišťuje jen suše empiricky
ten onen tvarový neb funkční hmotný znak!
Leč ty, jež vnímal cit, a z nichž jak melodie
svítí a usmívá se vstříc ti vítězná,
v srdce se hladí blaženě, a nyje,
květiny duše, světlá, líbezná!
Tak vytušené z empirických tvarů,
v tresť očištěné květy étherné –
to jsou Tvé květiny, jak kvetou v plném jaru
v své něze milostné též očím duše mé!
Jak v mých, v nich svítí celé Jaro v kraji,
se štěstím svým i láskou, dětskou nostalgií:
Že vidíš dívky, kterak věnce vijí
na stráních květnatých, na břehu svazích v máji.
Že cítíš v nich jich ruček, šatu vůni,
že vidíš vtělenou v nich dívčí něhu jich,
křehkost a svěžest, vše, čím sny jich stůní –
sám symbol dívek – květin subtilních!
Že duší cítíš zde příbuznost bytí všeho,
květin a dívek, duše se zemí –
že cítíš: Něžné kouzlo smyslného,
je květ z vyššího žití mystického,
a blahořečíš tomu spojení!