Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo... Vše tak staré, zkušené tak – všechno kol tak náhle žal, jak by na dně všechněch věcí Tíhy Duch se smuten skrýval,
unavenou hlavou kýval, zádumčivou notou zpíval: „Já to dávno povídal, dávno, dávno povídal... Tisíce už říkám let – každé větvi z jara svěží,
každé písni lásky mladé, která věčnost sobě klade, že je marnost všecko, všecko, bez výjimky všecko, všecko, že je všecko illuse, že svět jenom k Smrti běží – že jen klam a žal je všecko:
minulost i přítomnost, přítomnost i budoucnost, všechna nenávist i láska, všechen hřích i všechna ctnost –
všecko, všecko...“ Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by ani jinak u mě nikdy být už nemělo... Všechno v mojí hlavě stůně, vše si stýská, hořkne nudou,
Hudebníci Zmaru v ní jen stále stejnou píseň hudou: „Marnost všecko, bolest všecko, šalba zlá a bolest všecko...“ Navečer se vloupal v město, posádkou rozložil stíny:
Vše je jako po zakletí, zmožené a uondané, plné výčitek a viny –- ze všeho jen Smutek vane, vše tak stejné, nikdo jiný;
i ta drožka, která hrčí teskně někde z povzdálečí, po dláždění, po kamení v monotonním teskném zvuku: Jak by sobě naříkala, unaveně naříkala na nudu, a hnus, a spleeny,
na samé jen kocoviny... Smutno je mi ze všeho, ze všeho, co vidím, slyším; ze všeho, co myslím, sním, ze všeho, co cítím, vím,
ze všeho, ach, ze všeho, jak by u mě ani jinak být už nikdy nemělo...
Cookies on Poetry Cove