V nedělní poledne na jarním slunečnu, kdy prvé fialky ve světlých šatech svítí, kdy srdce milenců a dětí sní si o Věčnu – vidíte v jasných úsměvech je na Slunci se chvíti?
Červené, modré – světle svítící, tak šťastné, volné, lehčí nežli vzduch, tak z dálky zdravící vás celou ulicí, jako by zvěčňovaly onen městský ruch –
jak jaro činily by ještě jarnějším, bohatším možnostmi, plnějším věčných tuh, krok každý spěšnějším, zvuk každý jasnějším, víc opájejícím opilý jarem sluch –
jak všechny naše naděje a sny by zvaly z ulic v širý, volný vzduch: Ven z města, ven, tam někam za brány, kde darů zářících je plný jarní luh!
Ó dětské balony, vy chvící v slunečnu, jak draze promlouváte k snivé duši mé! Vždyť vy jste moje snění vtělené, to nejvíc mé, to nejvíc důvěrné,
to hmotnému, zemskému skutečnu přes všechnu příbuznost přec nejvíc vzdálené! Tak svítící v těch jasných barvách všech, tak úsměv nejvyšší svou dětskou moudrostí,
tak cele setkané z těch nejvzdušnějších něh, z těch nejslunečněji mystických radostí – tak lehké, průsvitné, jak nadpozemské nic, a přec tak slavným činící vše v jaru života –
s takovou láskou vzlétající vstříc všemu, co v oblacích se šťastně třepotá! Ať na nitích se chvící v skupinách, svítící v dálku, hrozny kouzelné,
ať vzdušně vzlétnuvší, a v jarních výšinách zdravící dolů oči zdivené – vy věcí zázraku, vy světlé balony, jak zcela vtělujete moje světlé sny!
Ty nejslavnější, nejtíž k vyslovení, nejhebčí jas v úsměvném slunečnu – ty, nad něž nic již více subtilního není, ty, jimž se stýská nejvíc po Věčnu!
Cookies on Poetry Cove