Snad vinna je, a není snad –
kdo že to může říci?
Slyšel jsem ji už směle lhát
i pravdu směle říci.
Snad nevinna je, budiž, však –
je dítě lásky chtivé:
Zda byla by nevinnou tak
spatřit ji jiný dříve?
A dlouho-li ji udržím
v svých rukách Nemocného?
Neodejde mi s Neznámým
záhy za Rájem Vysněným
do lákavé říše Jeho?
Oh, není možno nikdy mít
tak ženu sám a celou –
Vždy nutno zřít ji, jak chce žít,
vždy nově a vždy bengál žít,
svou duší snivou i smělou...
Po čem tak sami toužíme
slyšet ji snít a lkát –
po všem, co krásné, vysněné:
Po Moři, po dálkách...!