Když nechceš mně, Osude, žití přát,
jehož smí každé zvíře užívat –
tož jednoho mi dopřej: By se narodilo
nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo!
Vždyť těžko umírá se těm, kdo marně žili,
kdo žití svého plně nevyžili,
kdo díla vysněného nestvořili!
A prostřed květů mřít, jichž vůně srdce tráví,
jichž pohled Věčnost mluví a jako Věčnost pálí –
uprostřed květů-snů, k nimž nikdo nepřivoní,
jež jenom ke mně voní –
a voní přec tak, voní – –
A při tom vědět přec:
Že přijde po mně kdos, snít to, co já jsem snil,
že Čas mu dopřeje, by vše to vyslovil –
to vše, to vše, co já už snil,
leč nestvořil!
Jen cesta trnitá
a žádný cíl!
Oh, proč že jsem jen žil,
když jsem jen snil, jen snil,
jen toužil, nyl,
a trpěl, tolik trpěl –
proč jsem jen žil,
když jsem se nevyžil
a díla nestvořil!
Když nechceš mně, Osude, žití přát,
jehož smí každé zvíře užívat –
tož jednoho mi dopřej: By se narodilo
nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo!