Tak žalářována tělem,
tak bezmocně bijíc čelem,
tak navždy ve svých snech
spoutána v okovech –
ó Duše, ó Duše, ó Duše,
má smutná, nešťastná Duše –
jaký to vzdech!
Den po dni k životu volá,
a nikdo neodolá,
den po dni volá k boji,
vydobýt trofej svoji,
jí dále žít!
A ty v žaláři těla,
a ukována celá,
musíš jen živořit!
Ten žalář v rozmachu smělém,
vyrazit mocným čelem –
tak volným člověkem být,
žitím se obdařit
a jeho chválu pět!
Svým dílem dobýt svět –
ó Duše, ó Duše, ó Duše,
jaký to sen!
Ty však, ó zoufalá Duše,
nemůžeš – a kdybys tisíckrát chtěla –
z žaláře chorého těla,
bez vlastní zkázy ven!
S ním spjata tuhým svazem,
jsi připoutána na zem
v nemoci okovech –
ó Duše, ó Duše, ó Duše,
jaký to vzdech!