Dnes jarem ovoněné se rozhoupaly zas,
rodného kraje zvony se rozhoupaly zas,
do dálek, do snů to hlaholil, to plesal, plakal velebný jich hlas!
A já jsem zajásal! A já jsem osvěžil!
A v daleké se hory rozesnil,
a v daleká se moře rozesnil,
a v daleké se světy rozesnil – –
o věčném rozesnil se přelévání míz,
o touze, o lásce a oddanosti čís',
o přástvu měsíce a vlasů rozčesávání – – –
A bylo mi tak smutno jarním snem,
jak růžím, které příliš krásně voní,
a bylo tolik jara v srdci mém,
co plachty rozpjaté ho nesou oceánem –
a volal jsem: Ó všechny touhy mé
a všechna lásko, kterou jsem kdy cítil,
a všechno nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil –
Ó k hymně jaru největší mně dneska, vraťte se,
Ó vraťte se!