Signorko mladičká, snivá a stonavá,
jíž v očích modrých lká ztišených lagun sen –
má duše ve snu svém s Vámi se potkává,
jak v šále kmitnete se v stínu luceren...
Rozmarnou hlavičku mile Vám pokrývá
svítivá šála jak z mazlivých atlasů,
gázovou sukničkou vánek Vám povívá,
čtverácky, děcky Vám sahaje do vlasů.
Tak jdem’ po utichlých, po temných ulicích,
svou touhu do oušek špitám Vám plačtivě:
po Vašem tělíčku, po Vašich polibcích –
až dojdem’ k laguně, k černavé gondole.
Lagunou plujem pak, tak toužně zčeřenou:
Z vody k nám zavívá tajemný, svůdný chlad,
tmou noci gázový Váš světlý svítí šat –
a já Vám zpovídám zas krásnou touhu svou
Vás, vonná, políbit, Vás, měkká, zcelovat.
Tu krásnou touhu svou, v své lásky teskném snu:
Jen aspoň jedenkrát lýtko Vám pohladit
dětské a růžové, měkkounkých oválů –
to teplé tělíčko v gázovém obalu
cítit v svém náručí se prohýbat a chvít!
Signorko mladičká, snivá a stonavá,
ve snu Vás miluju v Benátkách duše své –
on, proč jen ve snu svém duše Vás potkává,
v těch světlých šatečkách, v té šále svítivé...