RUSALKA.

Když plálo světlo měsíční v stříbrné stromů šumění, přichvěla v šeptu chvojoví, přichvěla ke mně ve snění,

zelenou stichlou alejí... Dlouhé vlasy jí voněly, tak opojně, jak rezedy, v můj tolik svůdně hroužila

svůj velký zrak – až v hrudi, jež se oužila, mi bilo srdce tak – oh byla krásná, divoká,

oh byla zvláštní tak! A pak: Skasanou sukní sedla si lichotně ke mně do trávy...

a blízko tak! A jako by mne uhodla svým zrakem stále upřeným, na pranic se mne neptala,

jen udýchaně šeptala zvonivým hlasem svým: „Smutný můj princi – lásko má, vy dětsky mladý: stesk a sen,

slyšíte píseň jezera, jak smutně vane sem? Hladinou toho jezera, v měsíčním stříbře kolébá

se malá loďka má, skvostnýma hraje škeblema a čeká loďka má, to na vás, duše má – – – – -–

A v jezeře, tam palác mám, kde vše je láska – krásný klam, tam vaše sny vám vylíbám, skutečnost sladší za ně dám,

vy, duše má –“ Tak hýčkala, tak zpívala, tak pevně v zrak se dívala, a stále ke mně níž a níž,

a blíž a blíž se shýbala, pak – hlavu k hlavě – tak šepotavě

zas zpívala: „Ó, pojďte se mnou, duše má, má láska všechno ulíbá, a pro vždy vaše duše snivá,

jež dnes jen samý smutek zpívá, pak bude má, a blažená!“ A stále níž,

a stále blíž, se rozechvěně shýbala – až v roztouženém roznětí, stiskla mě v strašné objetí –

a líbala – – – V tom blahu, které cítil jsem, tak nezažitě vášnivém, já seznal, že je fantomem –

v tom blahu, jež jsem pocítil, já seznal, že jsem pouze snil.