A rozešli jsme se. Já tehdy neměl lítost.
Až dnes mě smutek jal, tak nějak tíživý:
Byla to zvláštní přec, byla to zvláštní bytost –-
Ztratil jsem mnoho v ní? – Oh, kdo to dneska ví?
Je žití moře širé, perel málo v něm,
a kolik jich, jichž člověk nevyloví...
A Náhoda tak vládne životem!
Měl v ruce štěstí jsem? Kdo že mi to dnes poví?
Dnes sen vše a nic víc... Snad ten mi v mysli změnil
skutečnost v illusi? Snad klamu se dnes v ní?
A přece zas: snad jsem jí nedocenil –
a teď je ztracená... Ach, kdož to vše dnes ví...