Debutoval přes noc podzim s delikátní melodií,
chtěl bych se v ní roztéc’ dlouze, vyjemnit a sladce vymřít...
Smutno je mi nevýslovně...
Teskno, jako starým houslím, po letech když začnou lkáti,
živé v rukou umělcových, do parku, kde poprchává.
Rád jsem, že se loučit musím, jako příroda se loučí,
jak se všechno loučí nyní...
Ach v tom divném velkoměstě
bude drobně poprchávat, světla kalná, horečková,
v ulicích kde skřípou vozy, víří lidé, duní bedny...
Mlhy přijdou se sychravem, náhlý, hrozný pláč nám přijde,
se vzpomínkou, až je mdlivo...
Budem plakat za večera, kdy se brzo rozsvěcívá...
Venku bude poprchávat,
monotonně poprchávat...