Je mi tak smutně a malátně,
jak déšť drobně studený padá,
jako by hladit mě znenáhla přestala
ruka, jež hladila ráda...
Je mi tak čisto, tak do pláče,
to sen dávný klavírem zvoní – – –
zas plakal bych po těch ručinkách běloučkých,
jako jsem plakával loni...
To bylo taky tak do písní,
kdy puky snů mízení věští –
a smutek po slunci taky tak v něze chřad’
v plačícím, tesklivém dešti...