PROLOG.

Na houslích Věčnem trýzněného srdce budu hrát, na houslích životem zklamané duše svojí: Tu trýzeň touhy své, již nic zde neukojí, tu tragiku svých nenávratných ztrát –

u svého mládí teskný podvečer: Já měkký houslista, já jemný ciseleur... Ať teskní po volnějších prostorech, ať smutkem touží v Nekonečno vplynout:

Já v houslích svých uvězním její vzdech – dřív musí zaznít, než snad v aeonech Vesmíru bez břehů s mou duší navždy zhynout. Co trud mi života, co je mi věcnost touhy,

když mohu tvořit – Básník-Sensitiv! Když mohu tak, a byť jen ozvuk pouhý, té krásy, přivanuté z Věčna dálných niv, svých houslí uměním si zahrát, vyslovit!

Co všechny ztráty mi, co věčné roztesknění, tragická marnost snu, jenž ve Věčnu má byt – když se mi vše to v houslích v píseň změní, pláč v pramen melodické krásy, bolest v opojení,

když mohu vzlyk svůj v hudbu překouzlit – tak utrpení své povýšit na Umění, tak životem si Dílo vykoupit; když mohu touhy vznět, jenž skrytou sílu budí,

v tisíců jiných rozpalovat hrudi. Věčnosti nápoj hrou svou dát jim pít! Tu hudbu jarních míz, jež tuchou Věčna trýzní, míjení smutek v hudbě jeseně,

tu celou touhu svou, jež po Věčnosti žízní, ať lká dnes po dětství a zítra po ženě; tu celou vězním v drahých houslích svých, v jich sladkých adagech, v jich largech zdlouhavých –

ty housle k prsům zvedám, ať z nich lká! Chci srdci Sensitivní Bytosti, jež trpí a snad v posled zaniká, dát, obdařený Věčna milostí,

se v slzách vyplakat perlami Básníka! Toť úděl Básníkův, toť božský Věčna dar: Tu kletbu všemu tvorstvu společnou, tu světa touhu-bolest odvěčnou,

nejhlubší její zdroj, nejprudší její žár, svou procítěnou hrou na melodie přelévati tvar, co formu symbolickou, věčnou, konečnou!

Toť úkol Básníkův, toť jeho světu dar: Tu kletbu všemu tvorstvu společnou, tu jeho touhu-bolest odvěčnou, jež zdá se znamenat jen marnost a jen zmar:

svou melodickou hrou zjevovat jako mízy Věčna nutný žár pro jeho věčných jar žeň věčnou, konečnou!

Tak stojím před Věčnosti soudem, já i moje hra, u mládí svého teskný podvečer: Své Věčné Touhy smutný Houslista, Tragiky svojí šťastný Ciseleur.