Ty krásná ženo, pro koho tě šlechtím? Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností, osudem nemoci své, svého vězení, mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí?
Oh, krásná ženo, žijeme jen jednou, a žití může být přec tolik jasné, krásné, pro toho, kdo je zdráv, a silen, mlád, a, hlavně, volný: bez úkolu, cíle, bez povinností vně a bez skrupulí vnitř,
pro toho, kdo je mužem života, tak kvasící, tak mladě přizpůsobivý, tak milující změnu – jak on, jak život! Ty’s mládí a ty’s život! Ve své vášni k lásce,
v své romantické touze, v rozpuštěných vlasech, v svém zoufalství a stesku hledání, v záhadných očích svých, svých slzách, polibcích – ty’s mládí a ty’s život!
Já však jsem jiný tebe, starší, sušší tebe: Muž nemoci, muž bázně, únavy, muž snění, skrupulí, muž myšlenky a pravdy – ne však muž života a jeho živelnosti,
a jeho bengálových illusí. A tak tedy snad o vše přicházím, já, který téměř ani nežil jsem – pro užitečný květ snad ztrácím orchidej,
pro živný pokrm snad tak strašně sladký jed! Jsou v žití chvíle věčné v letech všedních tak! Žel, jsou i chvíle tragické prostřed let bezvýznamných! Má krásná ženo, pro koho tě šlechtím?
Pro koho ztrácím tě svou velkou upřímností, osudem nemoci své, svého vězení, mužných let znavenosti své, i svojí citlivostí? Jsouc jednou na cestě, u koho zastavíš?
Komu že Náhodnému a snad Ničemnému popřeje Náhoda (a tou je Vzrušení i Nuda), že v hodině své lásky v jeho náruči slavně a nesmrtelně zaškytáš?
Má krásná ženo, dítě Náhody! Mé sladké dítě, na něž Náhoda svou připravila past, co nutný osud – pro koho ztrácím tě svým smutným osudem?
Pro koho ztrácet musím tě, ó Osude, rci, proč? Ach, krásná ženo, pro mě nezrála’s! Ach, krásná ženo, já tě utrhnul – já pěstuji tě – a přece ne mně
svou vůni dáš v mé žití zahradě!
Cookies on Poetry Cove