Dnes usedl jsem k pianu a z klávesnice úbělu loudil jsem hudbu vlastních snů – tak roztouženě hrál jsem, hrál, života svého sonatu. Hudbu, jež hudbou nebyla,
jen tóny maně uhozené, bezděčně steskem vylouděné – hudbu, jež v nervech mluvila... Pojď, drahý příteli, vyslechnout hudbu šílenou,
šťastnou a tichou, tesknou, rozechvěnou... Vím, ty jediný pochopíš, vím, ty jediný docítíš, sonatu mého života. „Já byl a nebyl... Sen májové noci,
já byl a nebyl na houslích tón měkký, jenž zachvěje se vlastní nervosou a vlastní nervosou se opije, a zachvívá se – – věčně se zachvívá...
Bez voněl opojně v mé stesky nejprvnější, tak dávné melodie – to byly moje sny... Já byl a nebyl záře měsícová, kdy po listech se třese zelených
a lije se, a teskní v rtuti snech – Já byl jsem duše zakopaná v chodbách, kam z jara života družiček vane zpěv, kam tmavou skulinou se třese pentle děvčat,
kam tercin valčíků tak roztouženě zní... Já byl a nebyl tón, jenž věčně teskní, já byl jsem houslí ozvuk nervosní...!“ Ach, tys mi odpovídal teskným basem,
svým pláčem komíny hluboce duseným! Té tvojí písni nikdo nerozumí... Já porozuměl jí – a bylo líto mi. A bylo líto mi všech těch, kdo trpí věčně,
a s rozkoší své síly oslabují, a ženští věčně, věčně dráždí nervy ty drahé milce fantomů, snů milce delikátní... A věčně vysilují stesky své,
jak jemný umělec nejvyšší tóny houslí, jenž bloudí jimi, šílenými, nocí – a dráždí jimi duše jemu blízké, ty měkké, jemné, delikátní, teskné,
kdy v městě lucerny a dívky usínají.
Cookies on Poetry Cove