To zaštkalo dnes v duši mojí Jaro!
To jaro, které bledulemi pláče,
tesklivě sněženkami usmívá se,
jasmínem směje se, rybízem zlatým sní,
to jaro, které opojuje bezem,
a sněžně, něžně v konvalinkách nyje!
A všude jemné teplo šířilo se
tak rozkošivě samo šíříc nozdry –
tak chtivě ssálo vlastní svoji vůni,
že rozkoší v závrati omdlévalo!
Tak potácelo se, smyslně potácelo...
A já jsem snil, že pro vždy vrátilo se!
Po celý den jsem zpíval jarní písně,
tak dávno nezpívané melodie,
dlouhé a blouznivé, a závratné a nyvé –
a zas jsem plakal v rozkoši a touze,
v sladké a šťastné touhy beznaději...
Cos lehtalo mě, jako její vlasy,
cos dráždilo mě – bylo to dnes jaro!
Svět celý plakal v jednom pousmání,
omdléval v jednom loku jarní vůně! –
A padal večer. – Podzim přišel domů.
On odvál, cítě, jak se Slunce směje
na jeho soupeře – a jeho bolest
teď odplývala v neutišném štkání...
A mně, mně přišla v duši vzpomínka
na jara dávno odvanutých vůní,
na jara kdysi odzpívaných písní,
já přitiskl se teskně k svému druhu,
a plakali jsme oba svoji marnost,
a tesknili jsme spolu věčnou touhu –
tak chorobně jsme mazlili své vzlyky,
tak sametově a tak zajíkavě!