Mně sen je nyní životem, co v pláči, tom nejtišším, sním sladké svoje štěstí, co v měkkém stesku, který věčně dráždí a věčně hladí, chvěje se a mazlí,
sním v duši kouzlit nejkalnější perly. Ty zakalené, mléčně bílé perly! O jejich lesku mluvím se svým druhem, jenž ve větru si po komínech temných,
po městských ulicích a po loukách kol města, po modré řece v elektrických světlech do severních snů bájně přenesené, po stromech zoufalých – svou touhu pláče...
Svou jemnou touhu po ohřetí v Slunci, pod Jejíž prsty se tak sladce pláče v samotách snílků... Ach ty prsty hebké! Ty prsty bílé, dlouhé nekonečně!
V satiny našich duší kdys nám sáhly, tak nedbale, jak v pianový úběl – na teskných strunách slabých našich duší pláč jarních míz si sladce vyloudily...
Pak bylo nám tak dlouho, dlouho smutno, tak teskno, jak jen měkkým snílkům bývá, kdy s cinknutím se rozsvěcují lampy... Svět modrých snů nám otvíraly dálky –
a šuměly nám... Co nám šuměly vše! A bylo nám tak teskno, teskno, teskno... Dráždivá rozkoš drala se nám prudce z horečných spánků v rozteskněné oči...
Tak poznali jsme svoje velké štěstí!... To štěstí stesku, který neusíná, to štěstí pláče, které věčně dráždí, soustrastnou něhou k vlastní naší duši,
to štěstí, které z nešťastných a snílků umělce činí, delikátní, jemné, perly s tak matným, opálovým leskem, perly tak cudné, těžké, drahocenné,
z jich ostře leptajících, slaných slzí... My vzali jsme se za své chladné ruce, šli krajem smutným, v sametovém šumu ve větru větví snivě zkolébaným,
a zadumaní, zpřízněné dvě duše, své lkali houslové a dlouhé elegie... –
Cookies on Poetry Cove