Sní Podzim nad krajem a dýchá sametově
tesknými, měkce hladícími tóny,
s rozkoší snílka těká po akkordech –
zas prchá v dál – zas vrací se a touží...
Ohřátý trochu jemným vlažnem Slunce,
ohřátý Podzim s jemnou duší snílka:
Teskní, a neví, po čem teskní v dálce,
jen bojácně své akkordy si mazlí
a smutkem snílka sametově pláče...
Přítelka Slunce s umdlenými smutky
vinice hladí hladkou, hebkou dlaní,
vše otepluje unaveným vlažnem.
Pod její něhou sní se to tak měkce,
pod rukou útlou, pohladivší teskně
snem uslzené hlavy snivých aster...
Má duše tichounce své šepce stesky,
Podzimem sněné, vytoužené tóny...
Po dlouhých, dlouhých nocích snů tak vlažných
při hebkém přástvu měsícových smutků,
v besedách s přítelem má duše pláče...
V dálku či zpět? – – Ach, finissimo plakat!
A co se večer tulí svojí vůní,
subtilní duší snivě vyssávanou,
a co rtuť luny chladných na mramorech
terassů v parcích chvěje se a teskní,
co kdesi v Norsku na šumících fjordech
tamějších děvčat hedváb duší svítí –
My v sladké touze ručky sametové,
jež vlas by pohladila rozechvěný,
za vlídných měsícových vigilií
naslouchat budem’ rozechvělým houslím – –
a cosi nekonečně sametného,
a cosi jemně snivého až mdlivo
nám bude hráti v okouzleném srdci:
A tehda náhle tak nám přijde všeho líto –
viď, příteli, my oba duše snílků
vypláčem’ svoje stesky sametové...