Už opět mlátička svůj známý smutek zpívá,
a nad střechami sletují se ptáci;
už se tak časně, časně svečeřívá –
a zdraví mé se dosud nenavrací.
Den dne je šeřejší, smutnější – a tak němý!
Je záhadnější šelestění stromů –
Co chvíli dlouhý stín se plouží teskně zemí,
a marně ptáš se: Komu patří, komu?
Vše pustne a vše tichne... Na ulici
tak časně rozsvěcují lampy, šerem, zádumčivé,
a v oknech protějších, kde večeří se dříve,
viděti světla žlutá, večera kouzlo snící –
co z šerých komínů kouř v attitudě snivé
výš vznáší se, stříbrný na měsíci...
Tak mě tu zanechaly... Nemocného tělem,
se smutným srdcem tak a se zakletou duší,
ty letní, světlé dny... A v citu roztesknělém
má hlava kývá si a všechno, všechno tuší...
Poslední naděje, jež ve mně zbyla z leta,
teď cítím, jak se s chladem vánku ztrácí;
na střechách, na stromech se ptactvo teskně slétá
mé zdraví, zdraví mé, to se mi nenavrací...
Vím, jedno zbývá dnes mi: Hudbě podjeseně,
v tom stesku cepů smutné, monotonní,
naslouchat oddaně – a patřit rozesněně
v tvář měsíce ve vážném zamyšlení:
Že nutno s odletem se smířit jak ti ptáci –
a jak ty cesty parku chladu, samotě,
jak stromy plačícímu větru... stejně že
mně nutno vzdát se Jí dnes v němé resignaci.