Šla Žena naší lásky krásným snem,
v němž jí, jak v zahradě, vstříc květů záře plála!
Leč Žena trhala květ krásný za květem –
až všechny otrhala.
Teď ze zahrady zavadlé květ žádný nám už nevstane.
Dnes každé ženě v zraku napřed čtem’,
vždy napřed o lásce s ní hádat dovedem’ –
i cítíme, že tak jak kdysi,
tak prostě a tak nezklamaně,
tak naprostě a odevzdaně,
přec milovat už nebudem’.
I byť bychom se opili,
vždy bude to jen na chvíli –
jen opojení, při němž víme,
že střízliví se probudíme.