Nocí se potácí, obklopen věčnou tmou,
bezlidnou, mrtvou, širou krajinou...!
Je pláně bez konce, strom žádný podél cest,
je mrtvo, bez větru, a nebe nemá hvězd...
Kolkolem chladný klid, bez hnutí, bez ohlasu –
a poutník sám a sám, bezradný, bez kompasu...
Jdou míle do předu, jdou míle do zadu – jdou cesty v sever, jih,
a každá nejistá a každá plná tmy – a k Světlu nevede snad žádná, žádná z nich.
Chvílemi nad bahny co naděj chudičká
proskočí žlutavá a drobná bludička,
tmy neosvětlí však – a mihnouc, teskně zase
zapadne v moře tmy a v mrtvo bezehlasé.
Místo a hodina? – Už nejsou pro poutníka.
Jde cestou zlomený, už ani nezavzlyká.
A jeho kroky mdlé – ty zvuků nevydají,
a jeho oči mdlé – ty více nehledají.
Poutníče osamělý, bezradnou jdoucí tmou,
bezlidnou, mrtvou, širou krajinou –
už nechoď dál! Už poodpočiň sobě...
Vše marno, zbytečno – pomoci není tobě.